„Detektive Roone jsem rád že jste tady. Doktor Ravenberg Vás již očekává. Jeho kancelář je přímo zde.“

Detektiv zaklepal na masivní dubové dveře doktorovi kanceláře. „Vstupte“ Zaznělo z místnosti. „Buďte vítán detektive, prosím přejdeme rovnou k věci, .“ Doktor ukázal gestem na zdobené křeslo a vyzval detektiva k usednutí. Nalil dvě sklenky drahé whisky a jednu podal detektivovy.

„Jsem rád že jste přijel tak brzy, a jistě se ptáte co po vás chci ve dvě ráno. Policie Vám jistě cestou sem řekla o incidentu který se tu stal včera v noci.“

„Ano měl jsem tu čest si poslechnout od strážníka Limbferda strašidelnou příhodu, o jakém si zlu, které sužuje náš svět a že ten nebožák v cele číslo šest si těmito záhadnými silami zahrával až na to dojel.“ Doktor se udiveně zahleděl na Roona. „Víte doktore já těmhle povídačkám nevěřím, proto Vás prosím aby jste mě ušetřil blábolů kterými mě krmil cestou sem Limbferd.“

Detektiv kopl do sebe panáka, a gestem si poručil ještě jednu sklenku. Doktor automaticky dolil pití a uvelebil se do svého křesla.

„I já jsem profesionál Deketive Roone, ale za těch dvacet pět let co pracuji v Dervindském ústavu pro choromyslné jsem se ještě nepotkal s něčím takovým. Je pravdou že zde máme spousty bláznů, převážně námořníků, kteří na zaoceánských cestách prostě zešílejí. Ale pacient s číslem sedmdesát tři nebyl cestovatel a už vůbec ne námořník.“

„Ano slyšel jsem, Adam Vonterman obchodník s drahým uměním. Pocházel z významného Rakouského rodu a sem do Spojených státu se přestěhoval začátkem dvacátých let. V jeho složce stálo že se specializoval převážně na obrazy. S manželkou Sofii mají panství zde nad městem. Zhruba před týdnem ho Vám sem přivezli na popud právě jeho manželky. Ve složce dále stojí že před tím než ho přivezli k Vám tak tři dny nespal. Manželce tvrdil že pokud usne bude podroben temnotou a nebo podobný nesmyli. Na konci složky je už pouze fotografie mrtvého těla. Musím říct doktore je pěkně zřízený. Vrah si s ním pěkně pohrál.“

„Vrah?“ Zakuckal se doktor. „Snad nemyslíte.“ Odmlčel se doktor a poškrábal se na čele. „To není možné, pacienti jsou na pokojích v izolaci. Klíče od jejich pokojů disponují pouze personál. Nikdo z venčí se k pacientům tedy nemůže dostat.“

„Z venčí ne, ale jak jste zmínil personál tu možnost má.“

Doktoru Ravenbergovi stekla kapka potu po čele, kterou záhy rychle utřel. „Věřte mi detektive, znám své lidi velmi dobře, dal bych za ně i ruku do ohně. Hlavně nikdo z nich neměl motiv k takto kruté vraždě. Navíc, co považuji za velmi důležité, všichni mí zaměstnanci mají neprůstřelné alibi.

Roon se jen ušklíbl „Každé alibi je průstřelné.“ Doktor Ravenberg ale této poznámce nevěnoval větší pozornost.

„Víte, detektive za tu dobu co tu pracuji se v tomto domě stalo pár opravdu zvláštních věcí. Neříkám nadpřirozených, ale opravdu zvláštních. Nikdy jsem tomu nevěnoval větší pozornosti, Lidé co jsou zde v léčení mají ale jedno společné. Chtějí zemřít aby se zbavili té noční můry, která je sužuje. Adam Vonterman byl ale jiný, on chtěl žít. Detektive Roone studoval jsem Adamovo chování po celou dobu a několik věcí mi zde nesedí.

„Například?“ Dodat detektiv a kopl do sebe už třetího panáka.

„Například, nezabírali žádné uspávací prostředky. Adam byl přesvědčený že pokud usne přijde si pro něj něco nadpřirozeného. Jakýsi démon z jiných světů, který je tak nepopsatelně děsivý že pouhý pohled na něj vám sebere i tu poslední špetku zdravého myšlení. Adamovo tělo nereagovalo a jako by odmítalo veškeré léčiva na uklidnění. Nedokáži si to nikterak vysvětlit, dávka která mu byla pravidelně dávána by uspala koně. Detektive říkám Vám Adam měl z něčeho strach. Z něčeho co čekalo uvnitř jeho mysli na ten správný okamžik.“

Doktor se na moment odmlčel. Kopl do sebe panáka a upřeně se podíval na detektiva.

„Věděl jsem že pokud nezakročím a pokud neusne zemře na vyčerpání.“

„Znám ten pocit zoufalství doktore, můj minulí případ mě k němu také dovedl, ale o tom třeba jindy. Co jste dělal?“ Roon se natáhl pro další sklenku s alkoholem.

„Nemohl jsem dělat vůbec nic. Jediné co mě napadlo je navštívit Sofii a poptat se na osudný den. Víte Sofie je skvělá žena, známe se již dlouhou dobu a to s Adamem jí naprosto zničilo. Zjistil jsem pouze jednu věc. Adam byl posedlí jedním obrazem… Obrazem na kterém je vyobrazeno něco co nepochopí žádná lidská mysl. Něco tak děsivého, že Vaše nehorší noční můra je s tíhmle jen procházka v růžové zahradě. Přiznám se že nevím kdo ten obraz namaloval, ale nejspíš to byl stejný pomatený šílenec jako místní pacienti.“

„Viděl jste ten obraz doktore?“

„Ne, neviděl dokonce ani Sofie ten odporný obraz neviděla. Zajímal mě to bezesporu ano, ale je zamčen v Adamově pracovně a nikdo neví kde jsou klíče.“

Detektiv vypil další sklenku a postavil se. „Myslím že mám dost doktore, běžte spát. Náš rozhovor stejně směřuje někam, no kdo ví kam. Ráno navštívím vdovu a pak se Vám ozvu doktore. Zítra budu chtít vidět vidět Adamovu celu.“

Doktor neodpověděl a pouze mlčky přikývl. Poté jen seděl a přihlížel, jak detektiv Roon odchází masivními dubovými dveřmi.

*

….. o několik hodin později u doktorovy postele zazvoní telefon.

„Prosím Ravenberg... Cože? Detektiv Roon? Stejné příznaky šílenství jako měl Adam Vonterman. Hned tam jsem.“